Velikost textu Decrease text size Increase text size

VítejtePřihlášení | Registrace | Košík (0)

Přihlášení

Ztracené heslo?

Sdílet tuto stránku Poslat stránku emailem Vytisknout stránku

Zavřít X

Poslat tuto stránku emailem

Všechna pole jsou povinná

O nemoci

Diabetes mellitus (cukrovka, úplavice cukrová, DM) je označení pro nejednotnou skupinu onemocnění různého původu, jejichž společným jmenovatelem je zvýšená hladina krevního cukru (tzv. hyperglykémie), která má často za následek vylučování cukru do moči. Správné zajištění hladiny krevního cukru je výsledkem složitých regulačních mechanismů, na kterých se podílí nervová soustava a řada hormonů produkovaných v těle. Cukrovka je závažné onemocnění organismu, která způsobuje poruchy látkové přeměny a vyvolává řadu akutních a chronických komplikací. Jde zatím o onemocnění nevyléčitelné, ale dodržováním vhodné životosprávy a pomocí léků lze dlouhodobě tlumit jeho projevy a následky. Nemocní cukrovkou musí být v pravidelné péči zdravotníků (diabetologické ambulance, ordinace praktických lékařů).

Onemocnění vzniká u lidí buď kvůli absolutnímu nedostatku inzulínu v těle, nebo kvůli jeho relativnímu nedostatku při jeho snížené účinnosti. Zvýšená hladina krevního cukru může vzniknout i jako důsledek celé řady onemocnění nebo působením léků. Tzv. sekundární diabetes mellitus vznikne následkem níže uvedených stavů:

  • a) nemoci slinivky břišní (např. odstranění celé slinivky při rakovině, …)
  • b) hormonální poruchy (nemoci nadledvin, štítné žlázy, …)
  • c) chemikálie či léky (působení dlouhodobě podávaných kortikosteroidů, …)
  • d) genetické poruchy

Dalším typem onemocnění je těhotenská cukrovka – gestační diabetes mellitus, tedy porucha, která byla nově zjištěna v průběhu těhotenství. Obvykle připomíná spíše cukrovku 2. typu, protože nejčastěji je hlavní odchylkou inzulínová rezistence. Rizikové faktory pro vznik tohoto typu cukrovky jsou věk nad 30 let, obezita, vysoký krevní tlak, nemoci štítné žlázy matky, předchozí porod dítěte s váhou nad 4 kg, výskyt diabetu 2. typu v rodině. V těhotenství je právě mezi 24. a 28. týdnem zhoršena odpověď  těla na inzulín jako důsledek hormonálních změn.
V některých případech se však objeví právě během těhotenství nově diabetes 1. typu.
Neodhalená těhotenská cukrovka může vést k závažným komplikacím těhotenství, porodu, ale i dalšího vývoje dítěte. Nastávající maminky jsou  (mezi 24.- 28. týdnem těhotenství) vyšetřovány v laboratoři, aby se včas tento typ cukrovky odhalil. Pokud má těhotná žena velmi vysoké riziko vzniku cukrovky (přítomnost více rizikových faktorů), provádějí se diagnostické testy již mezi 16.-18. týdnem gravidity.
Po ukončení těhotenství se poruchy většinou normalizují, pokud přetrvávají, je třeba je překlasifikovat na diabetes mellitus typu 1 či 2.

Cukrovkou trpělo ve světě v r. 2007 na 180 milionů osob. Prognózy expertů říkají, že v r. 2030 bude na světě žít již na 300 milionů diabetiků! Cukrovka je tedy právem označovaná za epidemii 3. tisíciletí.
V 2007 bylo v České republice léčeno asi 755 000 diabetiků, tedy o 6000 více než v roce předchozím (počet dětských diabetiků u nás je asi 2500-3000). Počet léčených diabetiků každým rokem mírně stoupá.
Výskyt cukrovky 2. typu roste s věkem: U osob mezi 65 - 75 lety je udáván výskyt 18 %, ve věkové skupině nad 80 let až 40 %. Ze všech pacientů hospitalizovaných v nemocnicích u nás má každý 3. - 4. pacient cukrovku.

Léčba cukrovky a především jejích komplikací je velmi drahá. Nemoc často ve svých důsledcích vede k invaliditě. Cukrovka je v zemích Evropské unie a severní Ameriky nejčastější příčinou vzniku slepoty u dospělých, je jednou z nejčastějších příčin amputace dolních končetin. Nemocní s cukrovkou tvoří až jednu třetinu těch, kteří jsou kvůli život ohrožujícímu postižení ledvin zařazeni do chronického dialyzačního programu (tzv. umělá ledvina).
Tři čtvrtiny diabetiků mají v důsledku své nemoci postižené srdce a cévy.

Základními cíli léčby cukrovky je:

  • zabránit rozvoji akutních komplikací
  • předejít vzniku chronických komplikací.


Podmínkou dosažení těchto cílů jsou správné hodnoty krevního cukru pomocí diety a léčby a vyrovnání všech dalších odchylek látkové přeměny (vyšší cholesterol, tuky), normalizace krevního tlaku, dosažení normální tělesné hmotnosti.

Stanovení diagnózy cukrovky

Základním a hlavním společným příznakem cukrovky je patologicky zvýšená koncentrace glukózy v krvi. Stanovení diagnózy diabetes mellitus je postaveno na stanovení koncentrace glukózy (=glykémie) v krvi pacienta. Glykémie se stanovuje jak nalačno, tak po jídle. Pro stanovení diagnózy diabetes mellitus se vždy používá glykémie vyšetřená v laboratoři.
Diagnóza diabetes mellitus může být stanovena buď na základě glykémie nalačno, nebo opakovaným vyšetřením glykémie během dne, nebo provedením tzv. orálního glukózového tolerančního testu (oGTT). U pacienta s potížemi (tzn. jsou přítomny typické příznaky cukrovky) stačí jedna zvýšená glykémie k potvrzení diagnózy. oGTT slouží k rozhodnutí při hraničních výsledcích, či k přesnému potvrzení diagnózy ve speciálních případech (výzkum, populační studie, apod.).
Metodika provedení oGTT: Po lačnění v délce nejméně deseti hodin vypije vyšetřovaná osoba během pěti minut roztok s přesně definovaným množstvím glukózy (75 g glukózy rozpuštěné v 300 - 400 ml vody). Odběr krve ke stanovení glykémie se provádí těsně před požitím, za hodinu a za dvě hodiny od vypití glukózy. Pro vyhodnocení testu je rozhodující glykémie nalačno a ve 120. minutě. Tři dny před testem pacient nesmí držet dietu.
Pacient má cukrovku, jestliže má glykémii nalačno ≥ 7,0 mmol/l, nebo ve 120. minutě oGTT glykémii ≥ 11,1 mmol/l, nebo opakovaně během dne glykémii ≥ 11,1 mmol/l.
Pacient nemá cukrovku, jestliže má nalačno glykémii < 5,6 mmol/l a ve 120. minutě oGTT glykémii < 7,8 mmol/l.
Přestože je diagnóza cukrovky mellitus založená na stanovení glykémie, je třeba vždy nemocného vyšetřit, zjistit jeho potíže a přítomnost komplikací nemoci (poškození očí, ledvin, nervů, srdce, ...).

Léčba inzulínem

Pro léčbu cukrovky se dnes vesměs používají tzv. humánní inzulíny, vyráběné metodami genetického inženýrství nebo tzv. inzulínová analoga, což jsou léky, které se od lidského inzulínu liší záměnou aminokyselin/y v určité pozici molekuly inzulínu. Inzulínová analoga byla vyvinuta ve snaze zlepšit účinnost a bezpečnost inzulínové léčby. Vyrábějí se také genovými manipulacemi.
Zvířecí inzulíny (vepřové, hovězí) se u nás již nepoužívají.
Inzulín si nemocní aplikují injekčně pod kůži, odkud se vstřebá do těla. Při hospitalizaci se některé inzulíny dají podat i přímo do žíly. 
Jednotlivé přípravky se liší rychlostí nástupu účinku, vrcholem účinku a délkou působení po aplikaci. Různé přípravky s inzulínem působí od několika desítek minut až po 24 hod.

Podle četnosti podání a délce působení inzulínů se rozlišují:

  1. Konvenční léčebné režimy (injekce se aplikuje 1 - 2x denně a používají se přípravky, které účinkují mnoho hodin). Konvenční režimy se využívají zejména u pacientů s diabetem 2. typu.
  2. Intenzifikované inzulínové režimy: 3-5 injekcí inzulínu během dne, podávají se krátkodobě působící přípravky.

Podání inzulínů jednotlivými injekcemi však přesně nenapodobuje  fyziologické vylučování inzulínu slinivkou břišní.
Bylo nade vší pochybnost prokázáno, že právě podávání inzulínu způsobem, který co nejvíce kopíruje normální činnost slinivky břišní, má zasadní význam pro úspěšnou léčbu cukrovky, její správnou kompenzaci a předcházení akutním a zvláště chronickým komplikacím.
Speciálním způsobem intenzifikovaného režimu je aplikace inzulínů pomocí tzv. inzulínové pumpy. Prostřednictvím inzulínové pumpy je možné naprogramovat kontinuální podkožní aplikace inzulínu, které se co nejvíce přibližuje normálnímu vylučování inzulínu ze slinivky zdravého člověka. Používání pumpy je u nás možné jen u diabetiků 1. typu. Její podmínkou je dále řádné proškolení pacienta o používání pumpy a provádění každodenního selfmonitoringu hladiny krevního cukru pomocí osobního glukometru.

Slovníček pojmů

  • Diabetes mellitus (cukrovka, úplavice cukrová, DM) - je označení pro nejednotnou skupinu onemocnění různého původu, jejichž společným jmenovatelem je zvýšená hladina krevního cukru (tzv. hyperglykémie), která má často za následek vylučování cukru do moči.
  • Inzulín - je bílkovina - hormon, který je syntetizován a vylučován přímo do krve ze slinivky břišní. Jeho vylučování je řízeno především koncentrací glukózy v krvi, ale uplatňují se i další živiny (ketolátky, mastné kyseliny a aminokyseliny), hormony a nervové vlivy. Zásadní úlohou je usnadnit přechod krevního cukru (glukózy) do buněk, kde slouží jako zdroj energie pro správné fungování těla. Celková denní produkce inzulínu je u zdravého člověka asi 20 - 40 I.U. (I.U. = mezinárodní jednotky). Inzulín se uvolňuje trvale, po celých 24 hod., nezávisle na příjmu potravy, v malých dávkách v 5 - 15 minutových intervalech. Tuto sekreci označujeme jako bazální, slouží k udržení správného metabolizmu buněk a zajištění normální glykémie v podmínkách nalačno. Během dne kolísá velmi málo. Po jídle dochází k vyplavení většího množství inzulínu (tzv. indukovaná sekrece), který ovlivní hodnotu glykémie po jídle. Základním účinkem inzulínu je podpora vstupu glukózy do buněk. Dalším důležitým účinkem je potlačení odbourávání tuků, tj. rozkladu tuků s následným uvolňováním volných mastných kyselin do krve. Po jídle má organismus dostatek energie přijaté z vnějšího prostředí (= ze zažívací soustavy), je tedy účelné šetřit energii uloženou v zásobách v podobě tuků. Vedle těchto základních účinků má inzulín i další efekty v těle.  
    Aby mohl inzulín na buňky působit, musí se nejprve navázat na jejich povrch pomocí zvláštních čidel (receptorů). Po navázání inzulínu na receptor proběhne v buňce celá kaskáda reakcí, v jejímž důsledku pak dojde k uplatnění účinků inzulínu. V případě, když inzulín nevyvolá žádoucí reakce v buňce, mluvíme o tzv. inzulínové rezistenci či snížené citlivosti těla k inzulínu. Výsledkem je složitá a rozsáhlá porucha látkové přeměny. Bylo prokázáno, že inzulínová rezistence je příčinou cukrovky 2. typu. Jednou z poznaných příčin inzulínové rezistence je působení řady látek, které produkuje tuková tkáň u lidí obézních a s nadváhou, kteří nemají dostatek pohybu. Nedostatek pohybu se v posledních letech považuje za velmi důležitý mechanismus, který souvisí s kvalitou a množstvím svalové tkáně. Proto tuto poruchu řadíme k tzv. civilizačním chorobám. 
    Chybějící účinek inzulínu (při jeho absolutně či relativně nedostatečném množství) vede ke vzestupu hladiny krevního cukru v těle, glykémie. Jejím vlivem dochází k poruchám složení krve, dehydratace organismu a vylučování cukru do moči. To je příčinou žízně diabetika. V krvi dochází k vzestupu koncentrace tuků. I když v krvi je nadbytek cukru, které neumí tělo zužitkovat, buňky nemají nedostatek glukózy pro získávání energie (“hladoví”). Základní příznaky odpovídají výše uvedeným poruchám látkové výměny. Typicky časté a objemné močení, pocit žízně, nadměrné pití, dehydratace, ztráta hmotnosti, únavnost, poruchy vědomí. To je typické pro diabetiky 1. typu.
  • Diabetes mellitus 1. typu -Příčinou vzniku cukrovky 1. typu je zničení buněk slinivky břišní, které vylučují inzulín. Příčinou destrukce je produkce protilátek, které buňky ničí. Proč si někteří lidé sami tyto ničivé protilátky tvoří, není dosud objasněno. Pomocí laboratorní diagnostiky můžeme tyto ničivé protilátky stanovit a určit správný typ cukrovky. V praxi jde nejčastěji o odlišení cukrovky 2. typu od cukrovky 1. typu, která se objeví u dospělých (často až po 35. roku věku).  
    Charakteristickým rysem diabetu 1. typu (starším názvosloví inzulín-dependentní diabetes mellitus, IDDM) a základním příznakem je naprostá závislost pacienta na inzulínu. V průběhu několika měsíců až let dojde k absolutnímu vyhasnutí vlastní tvorby inzulínu.
    Onemocnění se projeví u dětí či dospívajících nejčastěji v období puberty, poté v období dospívání a do 30 let věku. Diabetes 1. typu se může objevit i později, během dospělosti. V takovémto případě však destrukce buněk slinivky břišní probíhá obvykle pozvolněji, takže plná závislost na inzulínu se rozvíjí po měsících až několika letech. Odhaduje se, že více než polovina všech případů diabetu 1. typu vzniká po 35. roce věku.
    Pro diagnózu cukrovky 1. typu svědčí vysoká hladina krevního cukru (hyperglykémie) provázená vylučováním cukru a produktů odbourávání tuků – ketolátek - do moči. Pacient většinou hubne a má typické příznaky hyperglykémie – časté a objemné močení, žízeň, časté pití, únavu. Cukrovka 1. typu se může též projevit akutním bezvědomím. 
    Cukrovka 1. typu je bohužel spojená s rozvojem chronických komplikací, které mohou vést k těžkému poškození těla i smrti. 
    Základními léčebnými prostředky jsou:

- dieta a pohybové aktivity podle doporučení lékaře

- podávání inzulínu buď jednorázovými opakovanými injekcemi nebo pomocí inzulínové pumpy

- pravidelné kontroly hladiny krevního cukru u lékaře a v rámci sebetestování doma glukometrem

- proškolení o nemoci, léčbě a jejích komplikacích

- léčba přidružených komplikací.


  • Diabetes mellitus 2. typu -je chronická a postupně se zhoršující nemoc, která vzniká při současné přítomnosti dvou základních poruch - inzulínové rezistence a poruchy vylučování inzulínu ze slinivky. Hladina krevního cukru se může začít zvyšovat nad normální hodnoty již v rané dospělosti. Cukrovka 2. typu je do značné míry dána geneticky – dědičnými vlohami. 
    Inzulínová rezistence (nedostatečná odpověď organismu na působení inzulínu) se rozvíjí poté, co dlouhodobě jedinec přijímá více energie, než vydává, což vede ke vzniku nadváhy či obezity. Tento proces je dlouhodobý, obvykle probíhá řadu let až desetiletí. Zprvu je inzulínová rezistence kompenzována zvýšeným vylučováním inzulínu ze slinivky břišní. Po vyčerpání této možnosti dochází k pozvolnému zvyšování hladin krevního cukru.  
    Výše uvedený proces probíhá obvykle v dlouhém časovém intervalu. Glykémie se zvyšuje pozvolna. Vlastní diagnóza je stanovena v případě diabetu 2. typu až v době, kdy se u pacienta vyvinou první příznaky diabetu, tj. obvykle 6 - 10 let po vlastním začátku nemoci (v této chvíli je hyperglykémie takového stupně, že nemocný vyhledá lékaře pro typické příznaky, které ho trápí). V běžné praxi, pokud nejsou pacienti s diabetem aktivně vyhledáváni, se proto nekryje doba začátku diabetu s dobou stanovení diagnózy. Cukrovka 2. typu je spojená s rozvojem chronických a často smrtelných komplikací. 
    Základními léčebnými prostředky jsou:

- dieta a pohybová aktivita podle doporučení zdravotníků (nutná redukce tělesné hmotnosti u obézních nemocných!)

- užívání léků

- podávání inzulínu opakovanými injekcemi

- pravidelné kontroly glykémie u lékaře a v rámci sebetestování doma glukometrem

- proškolení lékařem o nemoci, jejích komplikacích a léčbě

- léčba přidružených komplikací.

  • Glukóza - je jednoduchý cukr, který je pro existenci našeho organizmu nezbytný. Zapojuje se do celé řady reakcí a je důležitým zdrojem energie. Za běžných podmínek získává organizmus glukózu přísunem potravou (v podobě buď samotné glukózy, či ze složitějších cukrů, které si tělo rozloží, např. z řepného cukru, chleba) nebo v podmínkách nalačno její produkcí samotným organismem (buď rozložením zásobní látky nazývané glykogen, která je uložená zejména v játrech a svalech, nebo syntézou glukózy ze základních stavebních součástí bílkovin, tzv. aminokyselin). 
    Tkáněmi, které jsou schopny produkovat glukózu, jsou játra a v malé míře ledviny. 
    V podmínkách nalačno většina tkání využívá jako zdroj energie rozložené tuky - mastné kyseliny - z tukové tkáně. Pro některé tkáně je jediným možným využitelným zdrojem pro získání energie glukóza (buňky mozku, červené krvinky, varlata, ledviny). Tyto tkáně spotřebují za 24 hodin cca 150 g glukózy. To je tedy minimum, které musí zdravý člověk (ale i diabetik) přijmout. Při déletrvajícím hladovění však dochází k adaptaci organizmu, a naprostá většina potřeby energie (i buněk nervového systému) je kryta využitím odpadových produktů - ketolátek, které vznikají odbouráváním mastných kyselin. Tímto mechanizmem jsou chráněny svaly před nadměrným odbouráváním zásobního glykogenu a bílkovin.

nahoru

  • Glykémie -Organizmus se snaží zachovat koncentraci glukózy v krvi (tzv. glykémii) v poměrně úzkém rozmezí řadou regulačních mechanismů. Zdravý člověk má glykémii nalačno zhruba 4 - 5 mmol/l, po zátěži běžným jídlem roste glykémie u zdravého jedince minimálně, obvykle nepřekročí zvýšení glykémie hodnotu 1 - 2 mmol/l. Maximální hodnota normální glykémie po najezení (= tzv. postprandiální glykémie) je 7,8 mmol/l.
  • Hypoglykémie -tak se označuje situace, když nemocný má sníženou hladinu krevního cukru, která je provázená subjektivními příznaky. a dolní hranici normy fyziologické glykémie je považováno 3,5 mmol/l. Při glykémii 3,3 mmol a nižší již nastupují kompenzační obranné mechanismy těla. Při dosažení glykémie 2,8 mmol/l a nižší docházi k poruchám vědomí. 
    Asi 30 % diabetiků léčených inzulínem prodělá alespoň jednou v životě bezvědomí, vyvolané těžkou hypoglykémií (tzv. hypoglykemické kóma), 10 % nemocných jedenkrát ročně a 3 % nemocných častěji než jednou ročně. Na hypoglykémii umírá 2 - 4 % diabetiků 1. typu. Hypoglykémie neohrožuje nemocného pouze sama o sobě, ale také tím, že porucha pozornosti nebo ztráta vědomí, byť krátkodobá, může přivodit zranění či smrt (autonehoda, práce ve výškách, u pohybujících se strojů). 
    Příčinou hypoglykémie je podání nadměrné dávky inzulínu nebo léků, která neodpovídá aktuální potřebě těla, nedostatečný přívod jídla nebo nadměrná fyzická aktivita. Hypoglykémie je často důsledkem požití většího množství alkoholu.
    Úvodními projevy hypoglykémie jsou neklid, třes, pocení, zčervenání, zvýšená pulzová frekvenci, pocit hladu. Při pokračujícím poklesu glykémie se rozvíjí příznaky porušené funkce mozku: poruchy hybnosti, blouznění, bezvědomí. 
    Prevence hypoglykémií spočívá v řádném proškolení nemocného (rozeznání varovných příznaků).
    První pomoc u nemocného při vědomí je podání jakýchkoliv cukrů, jednoduchých, rychle vstřebatelných (ne v potravinách s vysokým obsahem tuků) ústy. U nemocných s poruchou vědomí musí zasáhnout zdravotníci. Diabetici 1. typu mají často při sobě injekci, která obsahuje látku zvanou glukagon, kterou si píchnou do svalu a krátkodobě tak dojde ke zvýšení hladiny krevního cukru. Po zlepšení stavu je nutno podat glukózu.
  • Hyperglykémie - zvýšení glykémie způsobuje závažnou změnu podmínek v celém těle a nastávají poruchy látkové přeměny, ale co je důležitější, při dlouhodobém vystavení tkání zvýšené glykémii se projeví jedovatý účinek glukózy. Glukóza má totiž schopnost navázat se na tělesné bílkoviny, čímž dochází ke změně struktury a tím i funkce jednotlivých tkání, což ve svých důsledcích může vést až k poškození struktury celého orgánu a selhání jeho funkce. Vyvolávající příčinou jsou infekce, chyby v životosprávě, chyby při dávkování inzulínu a léků na cukrovku. Příznaky zahrnují vylučování zvýšeného objemu moči, dehydrataci, žízeň, váhový pokles, slabost, poruchy vědomí různého stupně – bezvědomí se objevuje asi u 10 % nemocných. Časté jsou též bolesti břicha a zvracení. V důsledku ztráty tekutin dochází ke snížení krevního tlaku a následnému zrychlení srdeční činnosti. Léčba spočívá v doplnění tekutin, úpravě dávek a typů inzulínu, v celkové úpravě vnitřního prostředí za hospitalizace.

Instruktážní videaTréninková videa

Podívejte se na   krátká   videa k vybraným produktům Accu-Chek®. Naleznete zde podrobné návody s ukázkami   jak správně používat   naše výrobky, detailní popis všech dostupných funkcí a také odpovědi na Vaše možné otázky.  

eshop pic E-shop 

 Navštivte náš e-shop a nakupujte produkty Accu-Chek® za vždy nejnižší ceny na trhu. Výhodně tak můžete nakoupit např. glukometr nebo testovací  proužky do glukometru. U objednávek nad 750 Kč je poštovné zdarma!

 

 

Facebook - Život je sladký

 

Tato webová stránka obsahuje informace o produktech určených široké veřejnosti i profesionálům ve zdravotnictví a může obsahovat detaily o produktech, které nejsou dostupné ve vaší zemi. Společnost Roche nenese žádnou odpovědnost za použití informací uveřejněných na těchto stránkách ani za jejich vztah k právním předpisům, omezením či registračnímu procesu v zemi vašeho původu.